Je GDPR skutečně špatné?
Co si budeme povídat, dříve nebyl příliš velký problém prakticky pro kohokoliv dostat se k osobním údajům někoho jiného. A to se týká i tak citlivých, jako je rodné číslo či číslo občanského průkazu. Ty byly často sdělovány i přes telefon a zaměstnanci firem, které s nimi pracovaly, jako jsou například pojišťovny či banky, k nim měli volný přístup, bez ohledu na to, kdo byli.
Navíc nebyla dostatečně řešena ani manipulace s nimi. Reportáží, kdy se našly vyhozené dokumenty, které obsahovaly osobní data klientů, nebylo zrovna málo. Bylo tedy jasné, že je potřeba s tím něco dělat.
Tím něčím byl nový zákon na ochranu osobních údajů, založený na směrnicích evropské unie, známý pod zkratkou GDPR . Ten přinesl firmám i běžným občanům poměrně dost starostí a není divu, že jej naprostá většina nepřijala s nadšením. Proč?
Především je zde fakt, že značně ztížil komunikaci, a to jak v rámci jedné firmy, tak mezi firmou a zákazníkem. Nyní musely být osobní údaje pečlivě skladovány a kontrolováno, kdo k nim má přístup. Také již nedali například někomu údaje o rodinném příslušníku.
Tento zákon zasáhl také sociální média. Již nebylo možné zveřejňovat fotografie, na kterých byla zřetelně nějaká osoba tak zblízka, aby se dala rozeznat. Tedy alespoň ne bez jejího souhlasu. Koneckonců, co když si nepřeje, aby celý Facebook viděl, jak vypadá, nebo kde byl?
Musíme se ovšem ptát, zda to je skutečně tak zlé. Jistě, tento zákon není perfektní. Rozhodně má své mouchy a šel by podstatně vylepšit, aby situaci firmám i běžným lidem ulehčil. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, proč byl tento zákon přijat. Faktem je, že osobní údaje nebyly chráněny dostatečně, a pracovník mohl klidně odkráčet domů s vaším rodným číslem, číslem občanského průkazu, i telefonním číslem, a nikdo na to nepřišel. Tyto údaje, zvláště pak telefonní čísla, prodávali telemarketingovým společnostem.
Místo nadávání bychom tedy měli být rádi, že zde je alespoň něco, co nás ochrání. Přeci jen si to zasloužíme.